Umělá inteligence mě fascinuje.
Každý den objevuji nové možnosti, jak může učitelům ušetřit čas, pomoci s přípravou výuky nebo otevřít dveře ke kreativitě, o které jsme ještě před pár lety jen snili. Na kurzech často říkám, že AI není budoucnost. Je to současnost.
Přesto se v posledních týdnech přistihuji, že mě jedna věc začíná znepokojovat.
Na sociálních sítích se objevují stále častěji příspěvky typu:
"Prosím, oživte tuto fotografii."
"Dokážete babičku rozesmát?"
"Nechte dědečka obejmout jeho pravnoučata."
Pod příspěvkem bývá stará černobílá fotografie někoho, kdo už dávno není mezi námi.
Za několik minut se objeví video.
Člověk na něm mrká, usmívá se, otáčí hlavou, objímá své blízké nebo se raduje. Na první pohled je to krásné. Dojemné. Mnohdy až k slzám.
Jenže...
Tohle se nikdy nestalo.
Když AI vytváří minulost
Technicky se jedná o deepfake.
Deepfake je obsah vytvořený umělou inteligencí, který působí jako skutečný záznam, přestože zachycuje událost, která se ve skutečnosti nikdy nestala. Nejčastěji se o něm mluví v souvislosti s podvody nebo falešnými videi politiků. Jenže dnes už proniká i do našich rodinných alb.
A právě tady začínám přemýšlet.
Ne nad technologií.
Nad námi.
Vzpomínky nejsou film
Každý z nás má doma fotografie rodičů, prarodičů nebo dalších blízkých lidí.
Jsou statické.
Možná trochu rozmazané.
Černobílé.
Někdy poškrábané.
Ale jsou skutečné.
Připomínají okamžik, který se opravdu odehrál.
Ve chvíli, kdy necháme umělou inteligenci vytvořit video, už nevzpomínáme na minulost. Sledujeme scénář, který napsal algoritmus.
Ano, působí věrohodně.
Ano, je krásný.
Ale není pravdivý.
Co když si začneme pamatovat něco, co nikdy nebylo?
Lidská paměť není pevný archiv.
Psychologové už dlouho vědí, že pokaždé, když si nějakou vzpomínku vybavíme, náš mozek ji znovu skládá. A přitom ji může nenápadně změnit.
Napadá mě proto otázka.
Co se stane, když si budeme stále dokola pouštět video, které vytvořila AI?
Nestane se po čase součástí našich vlastních vzpomínek?
Nebudeme si za několik let pamatovat úsměv, který ve skutečnosti nikdy neexistoval?
Nevím.
A právě to mě zneklidňuje.
Neodsuzuji. Jen přemýšlím.
Chci říct jednu důležitou věc.
Nikomu nechci brát jeho způsob vzpomínání.
Pokud někomu podobné video pomůže vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka, nemám právo říkat, že to dělá špatně.
Stejně tak chápu, proč jsou tato videa pro mnoho lidí krásná.
Jen si myslím, že bychom měli vědět, kde končí skutečnost a kde začíná fantazie vytvořená umělou inteligencí.
Protože tyto dvě věci nejsou totéž.
Co bychom měli učit děti?
Jako učitelé dnes dětem vysvětlujeme, jak poznat falešné zprávy.
Jak ověřovat fotografie.
Jak rozpoznat obsah vytvořený AI.
Možná bychom ale měli přidat ještě jednu otázku.
Co je vlastně vzpomínka?
A kdy se z ní stává příběh, který nikdy neexistoval?
AI není problém. Zapomenutá hranice možná ano.
Jsem přesvědčený, že umělá inteligence je jeden z největších technologických přínosů posledních desetiletí.
Nepřestal bych ji používat.
Nepřestal bych ji učit.
Nepřestal bych o ní mluvit.
Jen si myslím, že stejně jako každá silná technologie potřebuje nejen nové funkce, ale také nové otázky.
A možná je právě tahle jednou z nich.
Chceme pomocí AI zachovávat vzpomínky… nebo vytvářet nové, které se nikdy nestaly?
Nevím, jestli na ni existuje správná odpověď.
Ale myslím, že stojí za to ji společně hledat.